VYPRAVA NA SOPKU MERAPI V CESKO-SVEDSKO-INDONESKEM SLOZENI

"Nashledanou, blahorodi! Coze? Ano, na sopku Merapi. Tak. Pesky. U nas lyze, zde netreba. Tak. Coze? Ano, nacelnik ten." (Magrata, Heidi a Wira se po veceri louci s milymi lidmi z posledni vesnice v podhuri sopky).

"Sabaky? Nemame. My misto psu mame tohodle. On silak. (Ukazuje na Wiru, ktery je jmenovan nacelnikem i tahounem vypravy zaroven).

"Jidlo mame. Banany, sladke brambory, suchary, cokoladu, tri vody, vsechno. Sbohem, nashledanou, nazdar!"

"Tak, pratele, mozna, ze to byli posledni lide, ktere jsme videli. Mame vsechno?"

Ano, zapomneli jsme mic, ktery nam mozna bude setsakramentsky chybet. Vy si myslite, ze trudnomyslnost je sranda... Na sopku jsme vyrazili v jednu v noci v plnem elanu a veseli, ale trudnomyslnost se pomalu plizila za nami a cekala na nasi slabou chvili...

Slavnostni prekroceni prvni brany. Cesta bambusovym hajem. Magrata nasadila silene tempo, a zahy nestaci s dechem. Prestavka a doplneni cukru. Mirnejsi tempo. Klikate lesni serpentiny. Tri baterky a uplnek sviti na cestu. Stoupani. Rytmicke slapani vzhuru. Heidi si odrela holen. Prestavka a opet slapani. Slavnosti prekroceni druhe brany. Z lesa se vynoril cerny, obrovsky, dymajici kuzel sopky. Sileny napad. Vystup po uzke stezce skrz mokre a slehajici kere a traviny. Obcasne propadnuti do melkych der mimo stezku. Prudke stoupani, neustale zatacky, schody. Nekonecne. Opet kamene schody, koreny, mokre kroviny. Napit a dal. A jdeme dal. Vegetace ustupuje, stoupani je ukrutne. Stale cik cak vzhuru. Za svitani konecne zastavka v taboristi na holem upati. Zima. Ohen je zazrak. Ohrivane sladke brambory, banany a orisky. Vyborna nalada. Dlouhy odpocinek a hlaholeni pisni. Pote stoupani podel holych sten sopky. Cesta skrze ryhy, ktere zpusobily proudy lavy. Jiz je svetlo, vyhled na sousedni sopku Merbabu v mlze, pod nami vrcholky Kaliurang a v dalce mesto Jogjakarta. Dal a dal skrz skaly a kameny. Zatez je tezka. Zanechani nejtezsich veci pod skalou. Berem pouze vodu. Stoupani po skalach. Dusledne dodrzovani trich stabilnich bodu (pevne drzeni ruka, ruka, noha atd) Radeji nedivat dolu ani nahoru. Po urputnych dvou hodinach jsme temer pod vrcholem. Nad nami je priserny dymajici vrchol. Zastavka, foceni, osvezeni, radost. Magrata cituje J.R.R. Tolkiena. Ozvena. Dlouhe odpocivani. Pod nami placata Java, tri dalsi sopky na obzoru. Obcas se zhora cosi drobneho kutali. Sestup. Stokrat horsi nez vyslap. Hledani batohu. Marne. Kazdy kamen ci skala vypada stejne. Unava. Hledani batohu. Nic. Po hodine vzdavame hledani. Musime dolu, za ctyri hodiny padne soumrak. Hrozne plazeni a sestup. Odrene ruce od neustaleho drzeni se skalisek. Dosla voda. Trudnomyslnost je nase mama. Desny sestup skrz kroviny. Unava a tras. Kolena jako z gumy. Roztrzene kalhoty. Nekonecny sestup. Sero. Konecne dosazeni druhe brany. Jiz ne toliko slavnostni. Kratky odpocinek v kousave zime. Dalsi nekonecny sestup. Nadavky v ruznych jazycich. Vysilujici klesani lesem s baterkou v ruce. Kruty, malatny pochod dolu. Kazdy strom ci parez vypada jako postava. Po dvou hodinach konecne prvni brana. Nadeje. Dalsi klesani po zalesnenem kopci. Zatacky a serpentiny. Casto pady. Konecne vstupni brana. Warung a vesnicane. Voda je zazrak. Jidlo a vyzivny spanek.

V deset hodin rano hodni lide vezou Heidi a Magratu autem na hlavni silnici do Jogjakarty, odkud pokracuji autobusem. Indonesan Wira zustava ve vesnici, neb bydli kousek. Pri obede ve meste Heidi a Magrata si vybavuji chvile tohoto nezapomenutelneho vyletu, kdyz v tu prichazi smska: "Mam je!" od Wiri, ktery se ve vesnici otocil na podpatku a sopku si vyslapl jeste jednou, aby nasel ztracena zavazadla. A to cele, mimo jine, pouze v klasickych sandalach! Dobry clovek jeste zije! Vitezna vypravo, smerem do Sola, na muj povel! Hajdy domu!

Fakta o Merapi:

• stari okolo 400 000 let
• nadmorska vyska 2 914 metru
• typ sopky stratovulkan
• posledni erupce v roce 2006 (evakuovano 11 000 vesnicanu)
• male erupce se objevuji v cyklech 2-3 let
• velke erupce se objevuji v cyklech 10-15 let
• aktivitu sopky denne monitoruje sit vulkanologu a seizmografu jiz od roku 1924

Mame cervenec. V mestecku Solo jsou dny zhave horke a noci studene jako psi cumak, a zivot proudi v zabehlych ospalych koleji. Pouze ulice sviti prichodem mnoha bledych tvari z Evropy, Australie a Ameriky. I presto, ze se v lete kona vice hudebnich a divadelnich predstaveni, ve zpravach ci novinach se o tom pise jen letmo. Zurnaliste tak namisto toho daji na titulni stranku zpravu o tom, ze pravidla mistni, leckdy velmi zbesile, dopravy dodrzuji zrejme jen turiste, kteri, viz obrazek nize, prikladne prechazeji hlavni tridu po zebre a vedou sva kola smerem k cyklisticke stezce.

Magrata Cesnekova vymenila koste za velocyped a provazi sve skandinavske kolegyne Heidi a Saru vstric navnadam mesta Surakarta.

Bylo nas pet. V pestrem mezinarodnim slozeni Mexiko, Amerika, Indonesie a Cesko jsme se autobuskem a ojeky (pronajata motorka i s ridicem) dokodrcali k podhuri sopky Gunung Lawu k jiz zname hinduisticke svatyni Candi Ceto. Pro me vsak bylo novinkou, ze se kousek dal za rickou v lese ukryvaji dva mensi chramy. Candi Kethek je prosta terasovita stavba s malym oltarikem na vrcholku. Pred vstupem do druheho chramku Puri Saraswati je nutne zout si boty a u blizkeho pramene s posvatnou vodou si poutnici mohou umyt tvar a nohy. Vedle pramene stoji bila socha Saraswati – bohyne vedeni, spirituality, kreativity a umeni hudby. Bohyne ma ctyri ruce, v kterych drzi predmety zastupujici vyse uvedene schopnosti – knihu Ved, kristalovy ruzenec, lahvicku s posvatnou vodou a hudebni nastroj vina.

Kdyz jsme si to vsechno prosmejdili, chteli jsme pokracovat k rovnez zname svatyni Candi Sukuh. Jakmile vsak nasi ojekove zjistili, ze se tam hodlame vypravit pesmo, zacali nas vehementne od naseho umyslu odrazovat. Jeden tvrdil, ze je to deset kilometru, druhy dvacet, treti se zarikal, ze cesta trva pul dne. Nejprve to vypadalo, ze nechteji prijit o dalsi vydelek, ale mozna se vazne obavali, ze to nemuzem zvladnout. Indonesani totiz prevazne vubec nechodi a vsude se vezou. My jsme se vsak nenechali premluvit a pripravit se tak o pekny hobiti vylet pres kopcovita policka s mrkvi, paprickami a kukurici, lemovane bananovniky, pres chladive borove lesy, kde se clovek citil "jako v Evrope". I nase mala indoneska spolecnice, ktera nedavno odmaturovala, svych rekordnich dvanact kilometru zvladla a v nasich ocich tak doopravdy slozila zkousku dospelosti. Takze nas na konci tury bylo take pet a za soumraku se prijemne unaveni vratili zpatky do Sola.

Zkusena Singapuranka ji duriany po kilech. Americky pruzkumnik se premaha a bojuje. Cesky reprezentant "jen stopicku"...

V kvetnu jsem opustila zhnouci, rozpalene a vypecene mesto Solo a stravila nejaky cas na nefalsovane indoneske vesnici Krebet u kamaradu Olgy a Budiho. Vesnice se nachazi asi 15 kilometru od Jogjakarty, vysoko v kopcich, coz ma za efekt to, ze je zde v noci nezvykla, ale prijemna zima. Hluk motorek, aut a rvoucich megafonu z mesit jsem tak vymenila nikoliv za ticho (to je v Indonesii temer nemozne :-)), nybrz za jine hluky – beceni ovci a koz, kunkani zab a ropuch, mnoukani kocek vsech barev a nocni vykriky jesteraka tok-ke. 

Jednoho vecera jsme vsak meli jinou nez zvireci spolecnost. Domek totiz obklopuje zahrada, ci mensi jungle, plna rozlicnych kytek a stromu, rostouci mezi kamennymi soskami. Meli jsme stesti pozorovat, jak se rozviji ruzovobily kvet kaktusovite rostliny Wijaya Kusuma (Epyphyllum anguliger), ktera je zvlastni tim, ze kvete pouze v noci, priblizne jednou za dva mesice a kvet je nazivu pouze jednu jedinou noc! Nase Wijaya se zacala otvirat kolem osme nocni hodiny. Od te doby jsme se svitilnou v ruce pravidelne a napjate pozorovali, jak se jeji kvet kazdou chvili zvetsuje. V jednu hodinu uz byla kvetina plne rozkvetla a jeji opojna vune se sirila i na nekolik metru! 

SKOLA OPET JEDE, A NEJEN MUZIKA. Se zapsanim do dalsiho semestru nebyly letos zadne problemy, krome klasickych lekci gamelanovych nastroju se rozvrh hodin obohatil o hodiny tradicniho javanskeho zpevu. A jako bonus tu mame vyuku voskove batiky, ktera se nanasi na latku pomoci specielnich kovovych nastroju canting.

OCHUTNAVKA KRALE OVOCE. Tak az teprve po rocnim pobytu v tropickych krajich jsem se se odhodlala ochutnat toto vystredni ostnate ovoce – durian, ktere znalci povazuji za plod kralovsky. K poziti je treba prekonat radu prekazek: ostre ostny, neprijemny zapach a je nutne vyrovnat se se slizkou konzistenci vnitrku. V nasem pripade nas i nemile prekvapil nemaly cervik. Konecna chut po prekonani psychickeho bloku jiz neni tak hroziva. Po skonceni "hodovani" se clovek zbavi durianove vune z rukou tak, ze pusti pres supinatou slupku proud vody. Funguje to.

KRATKY POBYT V NEMOCNICI. Posledni zpravicky z Indonesie se pozastavily, nebot me zkolila dvoudenni horecka, z ktere se nakonec vyklubal mizera paratyfus...Vsechno je ale uz v poradku, jiz jsem zase zpatky doma.

Hlaseni vsemu personalu: dorazila jsem uspesne ze snezive Prahy, pres ledovy Frankfurt, vyprahly Kuwait, zamracene Kuala Lumpur, az do tropicke Jakarty – a prvni fotecka z letiste je na svete. Prikladna ukazka toho, jak tu zije tradice s modernim svetem na jedne lodi. Nyni si uz opet lebedim v mestecku Solo a krome teto stranky nabizim i alternativni formy komunikace:

• Postovni holub: Grogolan RT03 RW1, Jalan Batam 13, Ketelan 57132 Solo
• Prenosny tykadlofoun: +62 815 855 69 385
• Emil: marketa.tesarova@gmail.com

Důležité oznámení všem: dne 26. března 2008 v 7:20 českého času se tesařík indonéský (jenž je k vidění v travinách na obrázku) opět vydá překonat náročnou dvanácttisíc kilometrovou vzdálenost a naposledy se věnovat studiu tajných nauk gamelanové hudby na Střední Jávě. Již brzy čekejte další zprávy...

Dulezite oznameni! Dne 19. prosince 2007 v 10:30 ocekavejte velkou migraci ohrozeneho druhu tesarika indoneskeho (cerambyx indonesia). Zmineny zivocich si jiz masti tykadla, shromazduje Zavazadla a pripravuje se na drastickou zmenu sveho prirozeneho biotopu, kdy vymeni kokosove palmy za nefalsovane (a mozna i ozdobene) jehlicnany... 

Horni rada zleva:

Achmad Albar – indonesky rockovy zpevak, Iwan Fals – folkovy zpevak aneb indonesky Jarek Nohavica, Jasir Arafat, Cut Nya Dien – protiholandska aktivistka z Acehu, Benyamien – slavny indonesky herec, zpevak a komediant, Bung Hatta – prvni indonesky vicepresident a vedouci bojovnik za nezavislost, R.A. Kartini – bojovnice za emancipaci zen v Indonesii, Mbah Marijan – klicnik a strazce sopky  Merapi, Imam Bonjol – hrdina protiholandskeho odboje, Bung Tomo – vojak z 2. svetove valky ze Surabayi, Teuku Umar – manzel Cut Nya Dien, Lady Diana, Adolf Hitler, Nelson Mandela, Mr. Bean.

Druha rada zleva:

Bruce Lee, Mick Jagger, Sukarno – prvni indonesky president, Munir – indonesky bojovnik za lidska prava, Matka Tereza, Panglima Polim – protiholandsky vudce, General Sudirman – general z 2. svetove valky, Winston Churchill, Mahatma Ghandi, Marilyn Monroe, Che Guevara.

Treti rada zleva:

Bob Dylan, Albert Einstein, Jimi Hendrix, Affandi - prosluly indonesky malir, Chairil Anwar – indonesky basnik, Karl Marx.

Posledni rada:

Janis Joplin, Basquiat, B.B. King, Charlie Chaplin, Eric Clapton, Santana.

A nyni je tu dalsi klic pro Vas: Mroz byl Paul...

Blahoprejeme vitezi (F.P.)

Najdete 7 (a vice) rozdilu:

Stalo se to nahodou. Kamaradka mela vystavu svych vlastnorucne vyrobenych batikovych tricek v  kavarnicce Via-Via v Yogyakarte a chtela tam mit zaroven i nejakou muziku. A tak mi pozdeji prisla smska od indoneskeho kamarada: "Helena ma v nedeli vernisaz, budu tam zpivat a moji kamosi hrat. Chces se pridat k nasi jam session? Yer blues, John....". Tak jsem na to kyvla, nebot jsem chtela kamaradku podporit, nehlede na to, ze jsem ty lidi nikdy predtim nevidela. Sesli jsme se poprve v Bantulu, ve vesnici na okraji Yogyakarty uprostred ryzovist, v domecku jednoho z clenu kapely. Kdyz jsem tam vesla, baflo na me obri platno s rozpracovanou malbou coveru alba Sgt. Peppers a vedle nej ctyri chlapici. Predstavili se mi jako Nightlovers, vrazili mi do ruky kytaru, a ze pry co znam od Beatles... Vystoupeni melo zacit uz za par hodin, ale z hochu se nastesti vyklubali podobni hudebni sberatele, kteri se koncentruji jen na malo mistech na svete (napr. v Belehradske ulici) a tak jsme si rekli, ze to nejak pujde...a slo to. Po skonceni akce mi kluci rekli, at se k nim pridam, ze pry mam z nich nejlepsi anglickou vyslovnost (jednooky mezi slepymi). Od te doby je nas uz sedm a kazdou nedeli zkousime ve studiu a hrajeme Yardbirds, Dirty Mac a Rollings Stones, a treba zase nekde zahrajeme, kdopak vi?

Zakladatele Nightlovers Iwank a Haris jsou stejne jako vetsina ostatnich clenu vytvarnici. Iwank namaloval sveho Serzanta Pepre po svem a dosadil si tam zname osobnosti dle vlastniho gusta a ktere jsou pro Indonesany vice popularni.

Takze nyni je tu i kviz pro vas: KTERE POSTAVY JSOU NEPUVODNI? Je jich dost :-)

Hudba v Indonesii, to neni jenom tradicni gamelan, jako vsude jinde tu hojne kvete pop, ktery je narozdil od ceskeho relativne snesitelny, a stejne dobre se tu dari hudbe ze Zapadu. Popularni je predevsim reggae, punk a rock'n'roll sedesatych let jako jsou Rolling Stones, Jimmy Hendrix a Beatles. Oblibenost posledne jmenovane kapely se mi potvrdila, kdyz me jeden znamy pozval do studia Radia Republik Indonesia (RRI), aby se mnou udelal rozhovor pri vecerni relaci Beatlemania. A tak jsem musela svoji misty lamanou indonestinou analyzovat pisnicky Beatles, posilat posluchacum songy na prani a neco trochu zazpivat. Dale jsem vypravela o prazske Zdi Johna Lennona a licila, jak to vypadalo na koncerte Paula McCartneyho. Moderatora Toniho zajimalo, co McCartney hral, kolik na koncert prislo lidi a kolik stal listek v prepoctu na indoneske rupie. A take ocenil, ze osmeho prosince na Kampe lide zpivaji a hraji na mrazu a snehu.

V Indonesii se vicemene daji sehnat hudebni nosice vyse zminenych kapel jako cedecka, dividicka, vinyly a stale nejrozsirenejsi jsou kupodivu klasicke kazety. K videni jsou casto cele trhy ci obchudky dalsich neodmyslitelnych atributu – samolepky, plakaty, tricka, nasivky, odznaky – ktere lze poridit za pomerne levny peniz. V neposledni rade existuje v indoneskych mestech take nekolik rock'n'rollovych kapel a revival bandu, ale o tom nekdy priste...

Prodejce plakatu v Parapatu, Severni Sumatra. Jeden plakat 5.000 Rp.

Prinasime dalsi zpravu vyvracejici obavy, ze by se carodejky na cestach ztratily v Mordoru: "Hello Czechoslovakia!...Carodejky se vali...na Bali!" To znamena, ze se carodejna cesta (neboli tour) posunula jeste dale na vychod, na magicky hinduisticky ostruvek, ale jinymi slovy, take past na turisty. Prvni stace v hlavnim meste Denpasar a v malebnem mestecku Ubud probehla ve znameni okukovani tradicnich latek vsech moznych barev (vcetne oktarinove). Dalsim povinnym ukolem bylo ukonceni ctyrmesicniho veproveho pustu opulentnim hodovanim grilovaneho pasika. Potom carodejky sedly, nikoliv na kostata ci prkna, ale na kola do blizke vesnice Sukawati navstivit balijskeho kamarada Ketuta, ktery kdysi svou buclatou nozkou vkrocil na ceskou pudu. Zcela nahodou se carodejkam postestilo podivat se na tradicni hinduistickou svatbu, velmi dlouhy obrad plny modliteb, zvoneni zvonecku a brinkotu rychleho balijskeho gamelanu.  

Program nasledujicich dnu byl naplanovan na velmi rychly sled presunu, vzhledem k tomu, ze se Starence Oggove jiz kratil cas k odjezdu. Carodejky chtely pokorit take nejakou balijskou horu a jako cil si vybraly horu Gunung Batur lezici u stejnojmenneho jezera ve stredni casti ostrova Bali. Toto misto  vsak carodejky velmi zklamalo, nebot se ukazalo, ze tu je vse pod kontrolou mafie pruvodcu a vlastniku hotelu a dopravnich prostredku, kteri turistum nabizeji sve pruvodcovske sluzby za nehorazne ceny. Na vlastni pest se splhat na horu take nesmi, protoze zde hlidkuji policiste, u kterych si clovek musi koupit povoleni ke vstupu do rezervace, ovsem za ctyrikrat nabobtnalou cenu. "Atsepicnu, je to levne", rikaji vsichni. To same plati u pronajmu lodicek, pomoci kterych navstivit tzv. Bali Aga, etnikum s dosud jeste tradicnim zpusobem zivota. CnC nastesti potkaly podivnou skupinku sesti Javancu, vedene prisnou generalskou ucitelkou, kteri vlastnili velky vuz, kam se vesly i tri carodejky. Po ceste plne strmych zakrut auto dojelo az do vesnice Trunyan. Dale nasledovala jiz levna ale trochu dramaticka plavba vratkou lodickou na izolovane misto s tradicnim hrbitovem, coz bylo misto schovane v housti s radkou lebek vystavenych na kamennych schodech a jedenacti otevrenych hrobek spletenych z lykoviny. Vsude kolem neskutecny neporadek, hromada odpadku a kosti, zadna atmosfera, natoz ucta k zesnulym. Dotycni Javanci vsak toto misto s nadsenim navstevuji kazdy rok, a prohlasuji se za milovniky mysticna, coz carodejky interpretuji po svem jako sektu. 

Dalsi dny si CnC spravily svuj obrazek o Bali, kdyz se odebraly na uplny vychod Bali do Amedu koupat se v mori u kaminkove plaze. Nesilnejsim zazitkem bylo snorchlovani mezi koraly a pozorovani rozlicne morske fauny – hvezdic okurkoveho tvaru a hlavne rybicek, rybek a velkych ryb vsech moznych barev (vcetne oktarinove) s ostny, pruhy, vypoulenym zrakem nebo vycouhlymi cumaky. Posledni zastavkou na Bali bylo turisticke letovisko Kuta, plna obchodu, klubu a zejmena belochu. Spolecne s dalsimi prateli se terennim autem dopravily na vylet do chramu Uluwati lezici na vyprahlem morskem utesu, kde drzy zakerny makak ukradl Babi Zlopocasne stribrnou nausnici. Nastesti bez ucha. Potom nasledoval navrat na Kutu, kde si carodejky zopakovaly sve zaklady letani na prknech a zamackly slzu pri pivni rozlucce s vernym druhem Starenkou Oggovou.

Po kratkem odpocinku na stredni Jave vyrazily Carodejky na cestach vice a vice na vychod, a tim padem se logicky dostaly az do zeme Mordor (Bromo), ackoliv tak nelogicky prekrocily zanr Zemeplochy a ocitly se tak ve Stredozemi. O tom, co se jim prihodilo tam, mame pouze utrzkovite zpravy: Nocni pochod lavovou pousti pri svitu luny...Podivni jezdci ve tme nabizeji odvoz...Stoupani vzhuru po schodech...Zapas se sirou a dymem...Cekani, zda vyjde Slunce...

   Carodejky v Mordoru, spatrene naposledy...

   Co z nich zbylo?...uz jen tri Cerne prizraky?